Psiska

Niky  (kosatka)

 Nikinka byla můj první pejsek. Sibiřský Husky. Přišla jsem k ní náhodou, když jsem si šla vybrat psího kamaráda do plzeňského útulku. Už už jsem si chtěla odvést domů kříženku ridgebacka. Naštěstí mě paní vedoucí hned prokoukla a šla mi představit Niky. Cestou mi vyprávěla její příběh.

Údajně se poprvé dostala do útulku jako štěně společně se sestřičkou od chovatelky, které se nepodařilo tyto dvě fenečky  umístit a nemohla si je nechat. Fenečka Lucy se dostala díky Siberian Husky Rescue k bezva majitelům mezi smečku ostřílených tahounů.

Niky takové štěstí neměla. Dostala se k pánovi, který jí soustavně týral zavíral v tmavém chlévě, nekrmil a hodně bil. Nakonec jí s vyhřezlou dělohou pohodil u dálnice. Včas jí našli a převezli do útulku na Valše, kde se o čubinku starali jako v nejlepší nemocnici.                                                                    

Když jsem jí viděla poprvé, měla za sebou několik operací, byla hubená a stále hodně ustrašená, ale v bezpečí.

Po pár dnech už jsme mohly jít na první společnou vycházku. Radost byla veliká. Řádily jsme po lese, objevovaly nové kouty, sbíraly borůvky...

Bylo jasné, že k sobě patříme. Ještě pár dní musela v útulku zůstat, kvůli sledování, a pak hurá domů!

Trvalo to sice dlouho a bylo potřeba hodně trpělivosti, protože Nikča byla neuvěřitelně bázlivá, ale povedlo se a dneska je to vyrovnaná psí dáma, která má pod palcem celou naší smečku.

V zápřahu už neběhá, protože má nemocné klouby, ale ráda chodí na procházky a společně s naší druhou důchodkyní tvoří sehranou dvojku.

Hubert  (rejžák)

Bertík následoval asi dva roky po Nikince. Při prohlížení fotek na Siberian Husky Rescue, jsme našli hodně zvláštního pejska. Taková směs lišky, vlka, huskyho a bůh ví čeho ještě. Ale originalitě se meze nekladou a konec konců vypadal jako velký sympaťák.

Rozhodnutí padlo celkem rychle a jelo se do Ostravy. Přesně do útulku v Orlové. Auto bylo rozbité a tak nezbylo, než to risknout vlakem. Zajímavá výprava. Spoléhala jsem na info centrum ostravského hlavního nádraží. Překvapení bylo, že paní nevěděla ani to, že nějaká Orlová existuje. V tu chvíli mě polilo horko. Na mapě na stěně jsem určila přibližný směr a doufala, že se trefím do správného autobusu. Po třech přestupech přišlo vysvobození v podobě pana vedoucího z útulku, který pro mě přijel kamsi doprostřed polí.

Po chvilce povídání přišlo to hlavní a to samotný pejsek. Přivedl mi takové maličké, vychrtlé a neuvěřitelně smradlavé zvíře s boláky po celém těle. Předvedený pes neměl s tím na fotografii mnoho společného. Ale sympaťák to byl a tak jsme si plácli a jelo se. Do odjezdu vlaku zbývalo ještě pár hodin a tak jsme šli objevovat okolí Ostravy. Přišli jsme k rybníčku, kde jsem chtěla Bertíka nechat napít a vykoupat. Nevěděl, co po něm chci. Musela jsem ho učit pít z louže! Další údiv přišel ve chvíli, kdy hafan začal čůrat. Nebyla to klasika, na kterou je člověk zvyklý od zdravých psů. Vycházela z něj totiž oranžová hustá kaše. Nevěděla jsem, co na to říct. Cesta proběhla bez komplikací.

Po příjezdu domů, začalo seznamování s Nikinkou a hlavně uzdravovací kůra. Ten pes byl šíleně zanedbaný. Nejdřív přišly na řadu boláky, vystříhat slepené chlupy, rány vyčistit a doufat, že nedostane žádnou infekci. Čůrání jsme se snažili zlepšit častým napájením a řídkou stolici odčervením a kvalitním krmením.

Ze všeho se pašák dostal a začal nám odhalovat své povahové rysy. Vyklubal se z něho ohromný mazel, ale také útěkář.

Dlouho nám trvalo, než jsme přišli na způsob, jak ho udržet u boudičky, ale nakonec se to povedlo.

Nyní je to ohromný tahoun, který nemá v hlavě nic jiného než: "Běhat, běhat, běhat!".

 Jakubka  (chlíst)

 Kubinu jsem objevila při náhodné návštěvě útulku v Ústí nad Labem. Dříve jsem tam chodila pomáhat a tak vím že je o zvěř dobře postaráno. Byla ještě v karanténě. Takové malé praštěné štěndo. Kříženka německého ovčáka a dobrmana. Někdo jí uvázal na drát do lesa a až náhodní kolemjdoucí jí předali do péče ústeckého útulku. Byla vážně miloučká.

Trošku mimo  husky mísu, ale zdála se hodně aktivní a taky je potřeba mít alespoň jednoho pejska, který zaručeně nezklame.

Přivedla jsem jí domů. Bertík měl z nové kamarádky převelikou radost, protože Nikinka už mu na rychlé honičky s přibývajícími léty s prominutím prděla.

Začala jsem s Kubou pracovat na poslušnosti. Učila se perfektně a hlavně rychle. Stačilo povel párkrát zopakovat a Kuba už ho měla v malíčku. Krásná práce!

Teď už nezbylo než doufat, že jí bude bavit i tahání. Rostla a rostla, skoro jako maxipes Fík. Atletická postava, samý sval. Je z ní kus psa. Když povyrostla, začala i tahat. Je to saňový pes tělem i duší :-D

 Dnes běhá vepředu sama a funguje jako moje prodloužená ruka. :-)

Anička  (čert)

Sibiřský husky z útulku v Jimlíně.

Krásná psí slečna, sice droboučká, ale čertíky v očích má jako tři dohromady. Je to pořádný divoch. Zpočátku byla hodně bojácná a kousavá.

Schytali jsme od ní oba několik kousanců a to hned první den. Chvilku nám trvalo, než jsme jí přesvědčili, že když jí chceme pohladit, tak nic jiného za lubem nemáme. Kámen úrazu byl i obojek. Lidská ruka se jí ke krku nesměla ani přiblížit. I to jsme překonali.

S ostatními se prohání po dvorku, leč vždy na stopovačce. Několikrát jsem zkoušela Aničku pustit, ale pokaždé to skončilo divokým odchytem u některé z dříve neobjevených děr v plotě. :-)

Kačenka

Kačenka. Droboučká fenka huskyho, dovezená od majitelů z Karlových Varů. Co dodat. Je to chytré psisko a s ostatními dobrý kamarád. Zbytek musím dodat později. Až jí lépe poznám. :-)

Mrouta  (tygr)

Mrouta není pes, ale kočka.

Jednou mi máti volala, že se u ní na sídlišti potuluje takové roztomilé koťátko, že je bílé a má mourovatý ocásek, moc rádo se mazlí a že ho nikdo nehledá. Hned po práci jsem tam jela. I s přepravkou, tzv. "namroutou".

Už když jsem přicházela k onomu paneláku, bylo jasné, že tuhle kočku si nelze splést. Čičina byla až na fleky od oleje, jak se schovávala pod auty, opravdu bílá s mourovatým ocasem. Pěkná micka. Hned se přišla mazlit. Vylezla mi na rameno, oblézala kolem hlavy a vrněla. No tak jsem si jí vzala. Její vůně "ála automechanik" nebyla nic moc, ale na horách naštěstí rychle vysmrádla :-)

Zdálo se nám, že špatně vidí a veterinář potvrdil, že má zákal a vidí opravdu špatně. Zatím jí to při fungování nijak nevadí, takže jen doufáme, že bude prospívat a očka se jí nebudou zhoršovat.

Jeví se jako inteligentní tvor. Už slyší i na jméno a přiběhne, pokud jí zavolám. Celkem príma. Na psy se chodí dívat z uctivé vzdálenosti, což je jedině dobře. Doufám, že jí ta úcta dlouho vydrží. :-)

Matylda  (hlad)

Čerstvý a na dlouho poslední přírustek. Dala jsem totiž doma slib, že až budu mít čtyři běhající psi, tak dám na nějakou dobu pokoj. :-)

Dle mého názoru se jedná o kříženku huskyho a malamuta. Je obrovská, chlupatá, nádherná a tak dále.

Jen zatím moc nemusí ostatní pejsky a je dost tlustá. Ale věřím, že obojí co nejdříve zvládneme a pak už si budeme jenom užívat.

Později: Z Matyldy už je opravdová fešanda, viz. foto. Zhubla začala běhat v zápřahu a s ostatními pejsky je už kamarád. Teď zrovna pracuje na přátelském vztahu s kočkou Mroutou. :-)

Icy  (bába)

 Matějova láska. Projeli spolu spousty závodů. Na důchod byla malamutí Bába u pánečkových rodičů. Nedávno jí však umřel psí parťák a samotnou jí to tam moc nebavilo, tak jsme jí přivezli k nám. Zhubla, dostala prasátkovou kůru na klouby a ve svých 13-ti letech už zase běhá jako za mlada :-)

Společnost ostatních divočáků jí jedině prospívá a je znát, že díky nim hodně omládla. Tváří se maximálně spokojeně. Společně s Nikinkou tvoří důchodcovské duo nazývané "všechna moudrost". :-D 

Babička zemřela po mrtvici dne 16.5.2011... :-(